Coursing

Coursing je terénní dostih, při kterém pes v přirozeném terénu honí igelitový střapec. Střapec je vlečen na laně mezi kladkami. Psi jsou tedy nuceni běhat i do zatáček a přes různé terénní nerovnosti. Na konci dostihu je žádoucí, aby pes střapec zakousl.

Divíte se, proč se do tohoto sportu pustilo spousta wheatenů? Je  to jednoduché: jsou temperamentní, rádi běhají a kousek loveckého pudu mají vrozen z dob dávno minulých, kdy se wheateni k lovu v Irsku používali.

Pokud vás coursing zaujal, tak je nejjednodušší najít si ve svém okolí podobné nadšence, kteří tráví se svými psi dostihové neděle. Oni vám a vašemu wheatenovi rádi pomohou a vše vysvětlí.

Komentář

Naši wheateni a cousing

Když boom coursingu mezi wheateny začal, tak jsem se i já rozhodla, že svým psům tuto kratochvíli umožním a věřila jsem, že je to bude bavit. Trošku jsem se přepočítala, jak uvidíte.

S Karlou a Finnem jsem se přihlásila na dostihovou neděli a těšila se na příjemný den. Den byl krásný, všude plno dobře naladěných lidí a milých psů. Nicméně Karla hned na startu nasoudila, že kus igelitu ji naprosto nezajímá a odmítla se pohnut ze startu. Trošku lépe na tom byl Finn, ten střapec očichal a lehkým klusem za ním ze startu vyrazil. Jeho rychlost nebyla nic zásadního. U první otočky to Finn otočil také, ale zpět ke startu a od té doby se coursingu nevěnujeme. Moji psi nepatří mezi ty správné nadšence.

Závody do vrchu, 8.9. 2006, Němčičky

Z Wheaten Darlingů coursing chytil Pamppy a Marušku, vyrazila jsem s nimi tedy na závod, který se konal na sjezdovce. Náročný terén a nutnost dostat psa do cíle, která byla uvedená v propozicích slibovala jistou legraci. Pamppy a Maruška v té době běhaly výborně.

Lehké problémy začaly s Maruškou hned po příjezdu, kdy se odmítalal vzálit od auta, jedinou možností návratu k milované paničce. První běh měla Pamppy perfekntí, ve vysoké trávě se výborně zorientovala a doběhla do cíle. Maruška to v polovině otočila a běžela k autu. Říkala jsem si nevadí, druhý běh bude lepší.

Nebyl. Pamppy se ztratila těsně před cílem a běžěla dolů. Tak jsem celou trať vyběhla s ní. Pamppy v pohodě, já jsem měla pocit blížícího se infarktu. To ale nebyl konec. Když odstartovala Maruška, tak po pár metrech začala brát zase roha k autu. Moje naštvání mi umožnilo ji chytit a donutit ji vyběhnout trať až nahorů. Hurónský smích ostatních majitelů mě dohnal až nahorů. Děkuji oběma fenkám za sportovní příležitost, které bych se jinak obloukem vyhnula!

Na konci dostala Pamppy diplom za jeden výborný běh. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem dostala i já cenu za nejuběhanějšího a nejobětavějšího pánečka, to vám tedy pořadatelé pěkně děkuji!